Ležím.
Přemýšlím o všem, co mohu mít, co jsem kdy mohla mít, co nikdy nebudu mít.
Nesnáším tyhle melancholické stavy, na druhou stranu je prožívám až moc často.
Jsou spojeny se strachem, který mám. Se strachem, který je vlastně nereálný.
Mám totiž strach, že ho ztratím, aniž by mi patřil. Je to vůbec možné?
V hlavě mám tolik nepoddajných myšlenek. Podvědomí na mě křičí: vzdej to! Ale
mé srdce mluví o něčem jiném. Pokaždé se
spálím, pokaždé udělám tutéž chybu, pokaždé si řeknu: tentokrát už ne,
tentokrát se to nestane. Ale stačí okamžik, a jsem tam, kde dřív. A pak, že se
chybami člověk učí.
Ale proč se mi to děje? To jsem tak špatný člověk, že mi nemůže být dopřáno
štěstí? Mstí se mi snad někdo za to, jak jsem se k určitým lidem
zachovala? Jak dlouho to bude trvat? A kdy konečně můžu žít bezstarostný život?
Nikdy.
Jasně že nikdy. To by pak nebyl život. Ale mám pocit, že nejsem až tak zlý
člověk, aby mi to bylo tolikrát vráceno. Tolikrát zlomená, tolikrát slepená.
Vlastně už nejsem ani celek. Jen ho zvenčí připomínám. Málo lidem důvěřuji, ale
jsem naivní. Snad nejhorší kombinace. Pro
ostatní se snažím být oporou, ta bezstarostná holka s úsměvem na tváři,
dítě s „darem“. Ale asi 4 lidi opravdu
vědí, co jsem prožila, čeho jsem byla svědkem, co všechno mi bylo řečeno. A jen
já vím úplně všechno. Chtěla bych mít někoho,
kdo by mě vyslechl bez předsudků, bez připomínek a stačilo by mi, kdyby
mě ten dotyčný objal a řekl, že je to za mnou, že můžu začít nový život. Ale
nikdo takový není, každý má své názory. Snad by byl nejlepší deník, ale copak
ten Vás obejme? Utěší? Pohladí po tváři a setře slzy? Ne..
Nezbývá nic jiného, než být na to vše sama.. Jako vždy.
A jak tak ležím na tom mokrém polštáři se slanými rty, říkám si, že je na čase
nikomu nikdy nevěřit a být sám, protože to je asi nejlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat