Terezín

Pod pojmem Školní výlet si asi kde kdo představí radostný den strávený se spolužáky a profesory. Ale když máte jako školní výlet naplánováno návštěvu Terezína, je to už jiná situace. Přidejme k tomu ještě pochmurné deštivé počasí, nevyvedenou dopravu a atmosféru koncentračního tábora, vznikne z toho den plný deprese. Nutno podotknout, že i přesto jsem si to užila se vší vervou. 

Sraz byl domluven na čtvrt na 8. Takže dříve než kdybychom jeli do školy. Na Andělu jsem byla asi o půl hodiny dříve, ale kupodivu mi to nevadilo, protože v tu chvíli bylo ještě přívětivé počasí. Třídy se sešly během 15 minut, ale má třída postrádala třídní profesorku. Ta se dostavila během 10 minut. Tím tohle zpoždění však nekončilo. Měli jsme objednané dva autobusy. Jeden stál na nástupišti už hodinu, ten druhý však nikde nebyl. Výtvarníci a směsice zbylých tříd se nacpali do jednoho autobusu a odjeli podle dohodnutého časy. Já a zbytek jsem čekala na příjezd druhého autobusu. Ten se uráčil dostavit po 3/4 hodině a co víc, autobus byl na rozpadnutí. Sedačky roztrhané, zapáchající a velice nepřitažlivé. Autobus postrádal topení, takže když se ochladilo, začali jsme všichni drkotat zuby. Okna byla špinavá, televize nebyla, pouze otvor pro ni. A o řidiči ani nemluvě. Každopádně jsme vyjeli,ale asi po 10 minutách jsme byli nuceni zastavit na benzíně. Seděla jsem s holkami vzadu, když zničeho nic začaly řešit, že se ze zadní části autobusu začíná kouřit. Co jsme slyšela, tak řidič to hasil. Bohužel začalo pršel a on nechal otevřené dveře, takže ještě větší zima. Po 10 minutách tedy nastoupil s tím, že prohlásil: ,,Rychle, šup šup, nastupte, než to vyteče všechno, ať vůbec dojedem." Mluvil o dolité vodě! Takže jsme se modlili, abychom dojeli. Nakonec se podařilo, dorazili jsme jen o hodinu později. 

Prohlídka začala přednáškou o Terezíně. Následně nás čekala prohlídka po ghettu, která trvala 3 hodiny. Jenže!!! to byla prohlídka v dešti. Samozřejmě jsme všichni vypadali velice přitažlivě.Podívali jsme se do muzea, na náměstí, pak jsme se procházeli po městě. Všichni jsme se těšili na oběd. Byla gulášová polívka a svíčková, z které jsme se všichni pořádně přejedli. Po obědě jsme měli namířeno do krematoria a márnice. Tam už to začalo být celkem pochmurné, ale než jsme stačili být smutní, objevili jsme na řece nutrie (nebo bobři,vlastně nevíme, co to bylo). Když už jsme mysleli, že jedeme domů, tak nás čekalo překvapení, že pojedeme do Malé pevnosti. Musím přiznat, že celou dobu jsem do Terezína jela s vědomím, jako nevzdělaná studentka, že Terezín je vlastně jen Malá pevnost, ne, že je to ghetto a Židé tam žili skoro normálním životem. Každopádně Malá pevnost je vězení, kde byli vězení Židé, cikáni, homosexuálové atd. Než jsme tam dorazili, to bylo ovšem pár minut navíc díky našemu řidičovi. Zřejmě si spletl cestu a jel na druhou stranu Terezína, ve které jsme byli asi 5 minut před nasedání do autobusu. Naštěstí jsme dojeli.  Tady mě už prohlídka bavila, hlavně když jsme procházeli chodbou a když jsme se dozvěděli fakta, která jsme předtím neznali. 

Domů jsme jeli tím lepším autobusem, prohodili jsme si to s předešlou skupinou, aby věděli, jaké to jet autobusem Made in Czechoslovakia. Domů jsme přijeli kolem půl 5. A v pátek? Odpadla asi půlka třídy. Ta druhá, jenž se do školy dostavila, trpěla bolestí krku a tuhou rýmou. Včetně mě.